Los je zvěř, kterou jsem si od malička přál vidět naživo, případně i lovit, ale nikdy by mě nenapadlo, že bude tak jednoduché se na takový lov podívat. Poplatkově dnes lze všechno, ale dávat za lov desetitisíce by mi neprošlo ani u mého svědomí, ani doma.

Aljaška je pro našince trochu z ruky, ale ačkoliv evropští losy nedosahují velikosti těch severoamerických, tak jde hlavně o zážitky, nové kamarády a revíry. V neposlední řadě Švédsko, stejně jako celá Skandinávie jsou pro milovníky krásných lesů a divoké přírody úplným rájem. Davkrát jsem byl již ve Švédsku na jezerech rybařit (o tom až v jiném článku), ale to bylo spíš na jihu kde je příroda podobná té naší.

Lov losů probíhá ve Švédsku zpravidla dvakrát za rok, vždy týden v září a týden v říjnu i když to lokálně může být jinak. Švédové nejsou příliš sběratelé trofejí, většinou si větší paroží vystaví a špičáky až osmeráky buďto někde pohodí, nebo pověsí zvenku na chatu. Velmi si ale váží masa, které jim poskytne zásoby na zbytek roku. Kdo si „naplní mrazák“ v zářiovém týdnu, ten často v říjnu již nedorazí.

Vypravili jsme se do Švédska společně s Mírou a Mirkem autem, jelikož jsme s sebou měli hanoverského barváře Ara. Před sebou cca 2000 km s mezizastávkou poblíž Stockohlmu a přespáním v chatě mého kamaráda Henrika. Celý výlet byl naplánován na deset dní s tím, že nejdříve pojedeme na týdenní lov losů v okolí městečka Gubbhogen kam nás pozval Björn a jeho kamarádi a na cestě zpátky se zastavíme u Pera s Johanem, o kterých jsem psal v jiném článku a tam se pokusí Mirek ulovit tuleně.

Cesta probíhala podle plánu, nejřív pět hodin přes Německo, pak trajektem ze Sassnitz do Trelleborgu a pak hodiny po Švédsku. Odpoledne přijíždíme k jezeru Malaren poblíž Östersundu, kde nás již čeká Henrik a dává nám klíče od chaty na ostrově, kde jsme už byli jednou rybařit s mým tátou, tchánem a švagrem. O tom zase jindy. Nakládáme věci do motorového člunu a jedeme se ubytovat. Večer ještě rybaříme, zkoušíme štiky, ale zrovna nějak nejdou.

Další den jedeme na místo srazu s Björnem a za ním pak až nahoru do Gubbhogenu abychom stihli večerní poradu před lovem. Jsme na místě, ubytujeme se v parádní chatě domácího Kenta, kterou pro nás kamarádi pronajali. Pak se jde na poradu. Je nás celkem dvacet lovců a každý den bude rozdělen na dopolední a odpolední lov. Rozloha revíru je cca 5000 ha. Po poradě jdeme na večeři do Yngveho domu. Všude visí trofeje pořádných lopatáčů což ještě umocňuje těšení se až toto majestátné zvíře uvidíme naživo v lese. Večeře je, jak jsem se přesvědčil mnohokrát později, opravdu výborná. Kostky z losího masa s rýží, jablečný koláč a zmrzlina. Švédové opravdu výborně vaří.

Ráno se vstávalo v pět, jelikož sraz byl už v šest hodin. Bohužel byla venku pořádná průtrž mračen. Doma bychom se možná překulili na druhý bok a pokračovali ve spánku, ale tady jsme ve Švédsku, tak by to byla škoda. Posnídáme a vyrážíme na poradu. Když se tam všichni sejdeme, vedoucí lovu rozbalí mapu s čísli stanovišť a připraví karty. Další věc co se mi líbí je ta, že si všichni vylosují svoje stanoviště. Ať jste host, nebo domácí, nikdo si nemůže stěžovat že ho „schválně“ někam posadí. Měli jsme domluvena jen dvě tovecká místa a tak dnes Míra zůstal na chatě. Nás rozvezli na stanoviště a lov začal. Psovodem v leči byl můj kamarád Björn. Loví se tak, že střelci se posadí na stanoviště okolo leče a psovod leč prochází. Když pes najde čerstvou stopu, či přijde do kontaktu se zvířetem tak hlásí. Zvěř buďto stojí na místě, nebo se dá do pohybu směrem k okraji leče. Už po cestě na stanoviště jsem si v blátě cesty všiml losích stop a dokonce jedné medvědí. Požitek ze sezení v tak krásné a divoké přírodě kazí pouze neustávající déšť. Naštěstí jsem si na výpravu na sever pořídil pořádné oblečení s goratexovou membránou. Je mi líto pouze mé kulovnice, která mokne a tak se jí snažím schovat pod tělem. Švédské posedy totiž až na vyjímky nemají střechu, někdy jsou to naopak pouze lavičky na pasece. Nyní sedím na vyšším posedu na zarostlé mýtině. I když každou chvíli očekávám losa tu zleva, jindy zas z druhé strany, tak po čtyři hodiny dopoledního lovu v neustálém dešti nevidím nic. Po ukončení se všichni sejdeme na obědosvačinku. V tom jsou Švédové taky mistři. Více se k tomu ale vrátím v jiném článku.

Po obědě jsme na jiných místech, to je ale jediná změna oproti dopoledni. Pes má velice těžkou práci, jelikož z nebe padají provazy vody. Žádná rána nepadla, nikdo snad ani nic neviděl.

Mezitím co jsme lovili přišel na chatu za Mírou pan domácí Kent. Míra neumí ani slovo anglicky, Kent taky ne. Míra mu tedy nabídl jednu PET lahev zlaťáku a pár panáčků slivovice a co si chtěli říci si malovali na papír. Za půl hodiny netrénovaný Kent odchází po čtyřech do svojí chaty. My, notně zmáčení po lovu hlavně sušíme věci, popíjíme a probíráme zážitky. Sice nám počasí nepřeje ale i tak máme za sebou parádní den.

Další den po probuzení bohužel opět slyšíme silný déšť bubnující na střechu chaty. Dnes jdeme již lovit všichni jelikož nám bylo povoleno i třetí lovecké místo. Dopolední lovmá stejný scénář. Krásné místo, spousta stop, ale hodně silný déšť. Odpoledne konečně padl výstřel. Zdá se mi že je to z míst kde sedí Míra. Píšu Björnovi, který je v leči se psem kdo lovil? Míra střelil losa, přijde mi odpověď. Mám velkou radost a ptám se zda je to býk, kráva či tele, jelikož oni říkají moose všemu. Odepisuje mi že neví, že je kus v jezeře a má potopenou hlavu. Hodně mě ta zpráva pobavila a přeposílám to Mirkovi. Celé se to seběhlo dle Mírova vyprávění takto. Seděl na takovém kopečku na pasece, poblíž jezera. Zhruba hodinu po začátku lovu vidí vlevo pohyb a zhruba 60 m od posedu jde samotná kráva. Míra se přesvědčil, že nemá s sebou tele a připravil si svoje ZH 7x57R. Pravá losobijka. Když byla kráva pěkně naširoku, vystřelil na komoru. Kráva se zapotácela a zůstala stát. Míra pro jistotu přebil a dal ještě jednu ránu. Po druhé ráně bylo zřetelně vidět jak z losice prýští barva. Obě rány byly na komoře, ale kráva se z posledních sil rozeběhla, vběhla do jezera a zůstala zhaslá nějakých 30 m od břehu. Za chvíli přišel Björn a Míra mu stylem ruce nohy ukazoval co se seběhlo. Björn ukazuje na starou děravou loďku na břehu a že pro losici dojedou. Míra ukazoval že „děravá“ a „utopíme“, ale Björn se nedal, že díry zašlápnou a jede se pro ni. Docela lituji že jsem nebyl na místě jelikož to musela být zajímavá podívaná. Nicméně krávu zdárně dopravili ke břehu. Po skončení lovu jsme se všichni shromáždili na místě a začal transport losice k nejbližší cestě.

Až později jsme zjistili že cca 50 m dále je cesta až k vodě a že je tam i nová loďka. Takhle jsme se mohli přesvědčit že transport takto těžkých kusů není nic jednoduchého, Míra prořezával cestu pěticentimetrovými břízkami s pomocí nože, čímž si vysloužil přezdívku MacGyver. Ten den si vysloužil dvě, jelikož mu sem tam někdo z legrace řekl Mathershooter aniž by mohl vysvětlit, že ta kráva fakt telko neměla. Losice se po dvou hodinách transportu za pomocí čtyřkolky, jednoho salta řidiče přes řídítka a proražené zadní gumy konečně naložila na vozík a jelo se k bourárně. Další věc, která se mi tam líbila je ta, že ať střelí kus kdokoliv, nikdo nejde domu dřív, dokud se kus nestáhne a nerozbourá, bourárna neuklidí a všechny neumyje. Každý si vezme nějakou činnost. Všichni také Mírovi srdečně gratulovali a bylo vidět že jsou to gratulace upřímné.

Večer dorazili všichni přátelé, Björn, Yngve, Peter, Henrik a Ulf a začalo seznamování s českými pokrmy a nápoji. Jelikož bylo všude neuvěřitelné množství křemenáčů, kozáků, pravých hřibů a jiných jedlých hub, udělali jsme houbové řízky. Švédové houby příliš nesbírají, jen takové jejich žluté, podobné liškám, nikdo z nich se do jídla nehrnul. Snažil jsem se jim vysvětlit že křemenáče si nespletou s ničím, ale nedali si říci. Začli jsme tedy s ochutnávkou nápojů. Pár slivovic, rum a becherovka a vyčistili mísu řízků, skoro se prali. Otrava neotrava. Zábava byla výborná, mezi „skol“ což znamená na zdraví jsme zpívali jejich přípitkový song Hilangór, ťukali si na Mathershootera a MacGyvera a vyprávěli zážitky. Při odchodu z chaty se na schody trefili pouze dva.

Středa byla co se týče počasí identická s předchozími dny. Za zmínku stojí jen to, že nás měl na stanoviště dovézt osmdesátiletý Ulf. Zastavil u nás autem ať počkáme, že jede ještě pro jedno auto. Když odjel, nadhodil jsem otázku, jak hodlá jeden člověk přivézt dvě auta. Za deset minut byl Ulf zpátky s tím, že mu nedošlo, že sám dvě auta neuveze. Lov byl ve znamení sezení v dešti. Jelikož minulý den si Björnův mladší pes poranil tlapku a ten starší nemohl běhat dopoledne i odpoledne, zapůjčili si psa z vesnice. Ten situaci vyhodnotil nejlépe a dle GPS byl za hodinu a půl již zpět doma. Viděl jsem ale jako každý den poměrně dost tetřívků, tetřevů a sem tam jeřábka.

Ve zbytku pobytu se už nic významného neudálo. Střelilo se ještě jedno telko, Ulf minul krávu a puze ve čtvrtek bylo krásně, čehož jsme večer využili k rybaření.

Ačkoliv nám počasí vůbec nepřálo a já ani Mirek jsme losa neviděli, byl to opravdu nezapomenutelný zážitek v krásné přírodě a s fajn lidmi.

Naše švédské dobrodružství mělo pokračovat zhruba o 500 km níže u Pera s Johanem, ale o tom příště.